Světlo a sůl

Dnes jsem šla na oběd s kolegy z práce. Zpočátku to bylo fajn, bylo o čem povídat a jarní sluníčko nás při procházce krásně hřálo a lechtalo v obličeji. Pak jsme si sedli, objednali si jídlo a pokračovali v povídání. A něco se pokazilo... Jeden kolega se rozpovídal o tom, jak to v našem státě funguje nebo spíš nefunguje... co by bylo lepší udělat nebo neudělat....a jeho slovník zničehonic poměrně zhrubl. To příjemné a uvolněné povídání se změnilo v monolog a mě se to přestávalo líbit. Mrzelo mě také to, že jsem mu vlastně ani neřekla, jak mi ty řeči vadí. Seděla jsem tiše a přestala se snažit nějak oponovat. Neměla jsem ani moc šanci.

Přestala jsem ho poslouchat a přemýšlela o verších z bible, kde se píše o tom, jak by se křesťané měli shromažďovat. Přemýšlela jsem o tom, jak jdu z každé nedělní Bohoslužby, úterního biblického studia či holčičích biblických studií tak příjemně naladěna. Jak jsem nabitá pozitivní energií. Jakou mám radost, když se s lidmi z našeho sboru vidím a trávím s nimi čas. Jak po setkání s nimi mám spoustu energie a dobré nálady se do všeho pustit.

Dnešní okolní svět nás může hodně ovlivňovat a je jen na nás, jak se necháme. A také, koho na sebe necháme takhle působit. Ale ono to funguje i naopak. Však i my působíme na ostatní. Ježíš říká v kázání na hoře, že máme být světlem a solí na tomto světě. Samozřejmě si pod tím nemáme sebe představovat jako lampičku se solničkou zároveň. Ale naše jednání a činy mají být světlem. Mají odkrývat temnotu a ukázat světlo v podobě Ježíše. Vzpomínáte na pohádku Byl jednou jeden král? Pamatujete si na tu velmi důležitou ingredienci k vaření, které bylo nedostatek? Jak moc měla Maruška ráda svého otce, pana krále? Ano, byla to sůl. I takto vzácné a důležité je evangelium. A my křesťané bychom ho měli šířit a dávát potřebným.

Vy jste sůl země. Kdyby sůl ztratila svou chuť, čím se zas osolí? Nebude už k ničemu, jen se vyhodí ven a lidé ji pošlapou. Vy jste světlo světa. Město ležící na hoře nemůže být skryto. Stejně tak se nerozsvěcí lampa, aby ji postavili pod vědro, ale na svícen a tehdy svítí všem, kdo jsou v domě. Tak ať vaše světlo září před lidmi, aby viděli vaše dobré skutky a vzdali slávu vašemu Otci v nebesích. Matouš 5:13-16

Jedni naši známí museli poslat svou 12ti letou dceru Barunku na 6 týdnů samotnou do lázní. A jednou se holky z jejího pokoje rozhodly, že budou vyvolávat duchy. Dovedete si to představit. Malé holky, které se nudí. Barunka se připojila, ale protože je z křesťanské rodiny, věděla, že to není správné. Strašně si to pak vyčítala a modlila se za odpuštění. Vzala si svou Bibli a četla si v ní. Ostatní holky byly překvapené a chtěly vědět, co to Barunka dělá. Tak jim pověděla o své víře, o Bohu a společně se pomodlily. Od té doby si večer pravidelně četly v Bibli a společně se modlily.

Nevím, jestli v tom holčiny budou pokračovat i když už jsou každá doma. Ale to semínko v nich je. A to semínko do nich zasela malá dvanáctiletá holka. Myslím, že byla větším světlem a solí, než kdokoli z nás. Já myslím, že jsem při tom dnešním obědě docela obyčejně "zhasla", ale vím, že Bůh mě má rád a dá mi další šanci to napravit. A já se jen modlím, abych tentokrát tu situaci zvládla a rozsvítila se jako velká žárovka a solila a solila :-)))

Pozvánka na přednášku - "Něcoismus"

Je to tak?

Nedávno jsem četla průzkum mezi studenty Newcastlu, kteří měli popsat, jak na ně působí křesťané a co si všeobecně myslí o věřících lidech. Takže ....


Tito lidé tedy jsou ....

... méně svobodní ...
... méně elegantní ...
... izolovanější ...
... méně sexuálně uspokojení ...
... nudnější ...
... po psychické stránce slabší ...
... mají méně zájmů ...
... jsou méně realističtí ...
... jsou méně zapojeni do dění skutečného světa ...
... jsou méně šťastní ...
... méně přátelští ...

Takže celkový obraz křesťana pro mladého nevěřícího člověka je prý takovýto:

"Je s nimi nuda. Nepijí, netančí, nemluví sprostě. Dělají, jako kdyby sexuálně nežili. Neumějí se bavit, a tak se snaží zkazit zábavu všem kolem sebe. Rozdávají peníze a v neděli chodí do kostela, jako kdyby to byl nějaký společenský klub. Víra je pro ně zkrátka taková berlička. Ti lidé jsou hloupí a naivní a horší je, že se nám to neustále snaží vtloukat do hlavy. Jsou to buď fanatici a nebo jsou sladcí jako cukrkandl. Jsou bezpáteřní, jsou to prostě podivíni ..... "

Nemůžu říct, že by mě závěr výzkumu nějak potěšil, ale na druhou stranu mě vůbec nepřekvapil. Vím, že kdysi na mě věřící lidé také tak působili. Ráda bych si vybrala jednu věc ze seznamu a trošku ji rozebrala. Příště se třeba vrhneme na další :-))

Vzpomínám, že když jsem kdysi chodila do jednoho společenství věřících, hodně mě odrazovalo, že většina mladých holek, které společenství pravidelně navštěvovaly, byly neupravené, šedivé myšky, čím hůře oblečené, tím lépe.

Verše v 1.Petrovi 3:3 ženám říkají: "Vaše krása nespočívá ve vnějších věcech - v okázalých účesech, zlatých špercích a nádherných šatech - ale ve vašem srdci. ....."

Ale já si nemyslím, že by nám tím Bůh říkal, že máme na svůj vzhled úplně rezignovat. Určitě se nám strojení a zdobení nemá stát modlou, nemáme strávit hodiny před zrcadlem s otázkou, jestli už jsme opravdu dokonalé. Ale znamená to, že nemůžu být moderně oblečená? Že se mi nemůže zalíbit tričko, že nemůžu mít radost z nových botiček?


Jak je vidět z výsledků výzkumu, od věřících žen se to tak nějak očekává - že budou méně elegantní, nezajímavé, na pohled k nerozeznání od mužů ... Nemyslím, že moderně oblečená žena rovná se vyzývavá a provokativní žena. I moderní oblečení může být slušné. Jenom najít tu správnou míru ....

Stejně tak na druhou stranu neobvykle zahalená žena může přitáhnout mnohem více pozornosti, než by chtěla. Tohle se mi potvrdilo na dovolené v Egyptě. K bazénu přišla muslimka oblečená do speciálních nejmodernějších plavek muslimského světa - byla oblečena do jakéhosi neoprenu - přikryté vlasy, ruce, tělo, celé nohy. Přes gumový oděv měla ještě nějakou volnější sukni. U bazénu se nenašel jediný muž (ani jediná žena), který by si tuto ženu neprohlížel od hlavy až k patě. Stala se středem pozornosti a její muž z toho byl tak nervozní, že za chvíli zavelel k odchodu.


Každý extrém je škodlivý. Když budu chtít působit moderně, můžu to lehce přehnat a stejně tak, když budu neupravená, neladící, neforemná - může se stát, že už nebudu stát za pohled ani svému muži ... Ještě na jednu věc vzpomínám, může to být tak 15 let zpátky. Oblékla jsem se slušně, cudně, mikina až ke krku, dlouhé kalhoty, nic vyzývavého, zároveň nic nemoderního. Jenže jsem zkombinovala nekombinovatelné - měla jsem červenou mikinu, červené lakové lodičky a k tomu zelené džíny. Přišlo mi to celkem roztomilé (!). Ovšem do té doby, než jsem si všimla pohledů ostatních. Tehdy by díky mně studenti z Newcastlu připojili ještě jednu poznámku, jak vypadá správný křesťan: .... nemá vkus a obléká se jako šašek z cirkusu ....

Nedržela jsem se totiž verše z 1.Timotea 2:9, který nám říká: "Pokud jde o ženy, ať se zdobí upraveným oděvem, cudně a rozumně, ne nápadnými účesy, zlatem, perlami nebo drahými róbami..."

Tady je nám řečeno, že se můžeme zdobit, ale náš oděv má být cudný a rozumný. Dnes už se mi kombinace zářivě zelené a červené rozumná moc nezdá :-) .....

Proto si myslím, že je moc důležité, jak vypadáme. Jak na ostatní lidi působíme. Dost často můžeme svým vzhledem ostatním zavřít pusu k nějaké důležité otázce. Proč, když mládež ve věku mých dětí potká třicetileté ženy, oblečené a učesané jako šedesátnice, tak proč řeknou: to byly určitě jehovistky? Ženy od Svědků Jehovových jsou vždycky hrozně příjemné a milé, ale svým vzhledem odradí většinu mladých lidí - prostě nepůsobí jako z masa a kostí. A to se věřícím ženám často stává, že svůj vzhled považují za zcela nedůležitý. Z výzkumu mezi mládeží to jednoznačně vyplývá. Působíme na mladé nevěřící lidi jako podivínky. A takovým lidem se dost často ostatní vyhýbají.

Není to prostě jednoduché - nepřekročit hranici ani k jednomu extrému. Znám to velice dobře ...

Mějte se krásně,

Pavla

Bůh a utrpení (z přednášky "Haiti - a co na to Bůh")

Toto je stručný výtah z přednášky konané ve čtvrtek 4.3.2010, kterou prezentoval Jan Vlček. Musela jsem poznámky trošku zkrátit, materiálu bylo dosti a dosti, takže možná že další část bude použita v jiných příspěvcích.

******************************************

Utrpení je něco, co obklopuje každého z nás každý den. Ať už se nás dotýká přímo nebo nepřímo, všichni ho registrujeme a všichni o něm víme. Nejsou snad noviny, ve kterých by se nepsalo o válce, vraždě, znásilnění, automobilové nehodě, povodni, požáru, nemoci nebo něčem podobném. Každý večer nás televize zahrnuje informacemi o hrůzách, které se v ten den staly v tom či onom koutě světa.

- války

- terorismus

- přírodní katastrofy

- hlad a bída

- tragický osud malých dětí

- nehody

a mnoho dalšího

Ptáme se proč? A když pak utrpení zasáhne přímo nás v podobě nevyléčitelné choroby či smrti blízké osoby, tak to cítíme jako nespravedlnost. Ve světle těchto tragédií je pro většinu lidí odpověď na otázku, zda existuje Bůh, jasná. Existuje-lí takové utrpení, pak Bůh prostě nemůže existovat. Alespoň ne v té podobě, ve které je nám prezentován - jako Bůh všemohoucí, milující a starostlivý. A tím jsme se dostali ke klíčové otázce:

MŮŽE EXISTOVAT VŠEMOHOUCÍ, MILUJÍCÍ A STAROSTLIVÝ BŮH SPOLEČNĚ S TAK VELKÝM UTRPENÍM?

Znamená existence utrpení nutně neexistenci Boha? Bůh a utrpení nemohou existovat vedle sebe a tedy se navzájem vylučují? Je tato překážka na cestě k víře nepřekonatelná?

VŠEMOHOUCÍ BŮH

Může Bůh svou všemohoucností učinit cokoliv? Ano, může učinit vše, co je smysluplné a proveditelné, co dává smysl a není to ve vnitřním rozporu. Každý člověk chápe, že nelze narýsovat kulatý čtverec, že je to nelogické a je to nesmysl. A nesmysl se nestává smysluplným jen proto, že ho dáme do souvislosti s Bohem. Nesmysl zůstane stále nesmyslem. Bůh může učinit to, co není v rozporu s jeho podstatou. Podstatou je jeho bezchybnost (proto nemůže udělat chybu), věčnost (proto se nemůže zničit), dokonalá spravedlnost (proto nemůže z dobra učinit zlo a naopak).

MILUJÍCÍ BŮH

Vztah tvůrce a stvořeného tvora je zvláštní a naprosto jedinečný. Nelze ho přirovnat k žádnému vztahu dvou bytostí. Bůh je od nás neuvěřitelně vzdálený a zároveň je nám velmi blízký. Vysvětlit jaká je Boží láska vůči nám pouze pomocí slov a přirovnání snad ani není v lidských možnostech. Každé vysvětlení v sobě zahrnuje pouze některé aspekty této lásky. Ale existuje jedno přirovnání, které asi nejlépe vystihuje vztah Boha vůči nám. Vztah otce a syna. Láska, kterou je otec vázán ke svému synovi je tak silná, že by otec pro syna obětoval cokoliv a svůj vlastní život. Zároveň je to ale láska autoritativní vyžadující respekt a poslušnost. Otec uplatňuje svou autoritu a vyšší rozum k tomu, aby ze svého potomka vychoval morální a plnohodnotnou lidskou bytost. Skutečně milovat nějakou bytost neznamená jen chtít, aby se měla dobře, ale chtít, aby to byla bytost hodná milování. A přesně to je láska, kterou k lidem chová Bůh.

PÁD ČLOVĚKA

Člověk byl stvořen Bohem. A jak je psáno v Bibli, vše co Bůh stvořil bylo dobré (1.Mojžíšova 1:31). Tedy i člověk. A Bůh dal člověku svobodnou vůli. Člověk nebyl nucen k tomu, aby Boha miloval a uctíval. Mohl si dělat co chtěl a jak chtěl. Tuto svobodnou vůli člověk svobodně použil a pojedl ze stromu, ze kterého mu bylo zakázáno jíst. Tím, že tak učinil, vzbouřil se proti Bohu. Protestoval proti tomu, aby mu Bůh říkal jak má žít. Bůh mu to samozřejmě mohl odpustit a mávnout nad tím vším rukou, ale tato situace by nikam nevedla. Člověk by se nic nenaučil. A tak byl člověk vyhnán, aby si zkusil žít bez Boha. Tak se zrodil hřích a každý další člověk je hříchem ovlivňován a sám hřeší. Není to dědičný hřích, ale neseme důsledky hříchů ostatních lidí stejně, jako ostatní nesou důsledky našich.

Tady se už dostáváme konkrétně k problému utrpení. Mám zato, že velká většina utrpení je způsobena lidských hříchem - lež, manželská nevěra, krádež, vražda, terorismus, válka. Proč Bůh dopouští takové utrpení tak dobrým lidem? Nemůže to zastavit? Bůh nerozlišuje malý a velký hřích. Pro něj mají všechny hříchy stejnou hodnotu. Co je tak špatné na tom, že člověk pojedl ze zakázaného stromu? Vzpoura. Každým hříchem člověk zavrhuje Boha a v tom jsou všechny hříchy stejné. A zda může to utrpení zastavit? Je to v jeho moci, ale nemůže to udělat. Především by se nevyřešil spor, který vznikl lidskou vzpourou – zda je člověk schopen žít šťastně a pohodlně bez Boha.

Chce-li Bůh abychom ho svobodně uctívali, musí nám dát možnost se ho zříct. Stvořit svobodnou vůli bez možnosti zhřešit je jako nakreslit kulatý čtverec. Je to nesmysl. Znamená to, že Bůh je tvůrcem zla? Ne, Bůh nestvořil zlo, ale vytvořil možnost zla. A tím i utrpení jako důsledek zla. Lidé jsou ti, kdo tu možnost realizovali. Příčinou zla není Boží moc, ale zneužití lidské svobody.

Existují ale ještě další okolnosti, pro které nás Bůh nechává trpět. Bůh se na spor nedívá lidskýma očima. Když se člověk s někým pře, většinou chce mít pravdu za každou cenu. Těší se až toho druhého pokoří a vítězoslavně se mu bude vysmívat. Takový ale Bůh není. On má zájem na tom abychom uznali chybu, napravili se a tím se zachránili. Pokud to během našeho života neuděláme, bude nás muset v den svého soudu spravedlivě potrestat. Jak se píše v bibli, tím trestem je věčné odloučení od Boha, místo věčného utrpení. Nebylo by logické, že se Bůh pokusí udělat cokoliv, aby nás toho ušetřil?

Existuje lepší způsob, jak zachránit naši duši bez utrpení? Myslíte si, že bude člověk spoléhat na Boha, bude si uvědomovat, že ho potřebuje, pokud bude žít ve štěstí a blahobytu. Nebude! Člověk začne hledat Boha, až když mu něco chybí, až když trpí. Nejvíce upřímně věřících lidí vždy bylo mezi trpícími. Nebudeme-li trpět, Boha těžko poznáme. Není to nemožné, ale je to nepravděpodobné. V bibli se píše: „snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království“ (Matouš 19:24). To samé by se dalo říci i o člověku, který nezakusil menší, či větší míru utrpení. Je lépe, aby člověk zakusil dočasné utrpení teď a pak ho čekalo věčné štěstí, než aby to bylo obráceně.

Jaká je tedy odpověď na naši původní otázku? Bůh může existovat se všemi svými vlastnostmi tak, jak je prezentován v bibli. Zároveň má velmi dobré argumenty k tomu, aby utrpení na zemi připouštěl. Bůh ale utrpení záměrně netvoří, ale připouští je. I když se to nezdá logické, využívá ho k našemu prospěchu.

A víte co znělo na Haiti po zemětřesení? Toto ze citace z tiskové zprávy agentury AFP (Tisková agentura Francie)

"Pane, přijď nás zachránit," zpívají tisíce Haiťanů shromážděných na předměstí Port-au-Prince Pétionvillu a odevzdávají se do vůle boží uprostřed trosek a mrtvol, které po sobě zanechalo zemětřesení.“